Osmý den

Dlouze jsem přemýšlel o tom, co a jak vlastně bude. Rozhodl  jsem se vlastně psát v mužském rodě, protože nechci, aby toto se mnou bylo jakkoliv spojováno a vím, že díky češtině to tak bude. Vím, že je malá pravděpodobnost toho, že by tohle někdo četl, ale co jako.

Byl jsem dnes s kolegy na obědě, se dvěma. Proč o tom píšu? Protože jsem si uvědomil, že v mém dětství mě asi rodiče a lidé nebrali vážně a najednou mě lidé vážně berou. Což já nevím, bylo to pro mě zvláštní zjištění. Narazil jsem na to již po druhé tento měsíc a druhý náraz byl fakt divný. A zatím netuším proč. Ale přijdu na to. Nicméně kolegyně vyprávěla skvělé věci o svých ambicích a já si uvědomil, že to je přesně to. Miluji to. 

Je to i to, o čem Maikel neustále mluví, že se musím zaměřit na život, na svět kolem sebe a na lidi. On teď po mě chce, abych se "vrátil" a já si to přeji taktéž, jen je to ohromně těžké.
Bolí to a já z toho mám deprese, hrozné bolesti a můj svět se mění. Já vím, že takto transformace z psychologického hlediska probíhá a já si tím vším vlastně léčím svá traumata.
Teď Maikel po mě chce, ale jinou cestu, tu cestu, která mě dovede do toho cíle, který si on představuje jako ten nejlepší cíl pro mě?
Nevím.

Ale vím, že to bolí, je to hrozná bolest a utrpení a já bych nejraději vůbec tyhle věci nedělal a nechal si svá traumata, ale on to chce řešit a já vlastně se chci vyléčit, chci se vrátit. Jenže místo toho se mi chce jen sám sebe izolovat a zanevřít na svět. Nechci být upřímný k nikomu, ani k němu.

Ovšem nikam to nevede, protože ta bolest tu pořád je a navždy bude, dokud se skutečně nevyléčím a tak prostě nepůjdu zpět. Nepůjdu, ale tentokrát půjdu do předu a budu to celé řešit jinak.

Já vím, že to je hodně i návykovými látkami, protože abstinuji a chybí mi i nikotin, který jsem si dnes dopřál. Je to těžké, všechno.