Sedmý den

 Dlouho jsem nepsal, protože jsem opět onemocněl a k tomu jsem byl hrozně vyčerpaný a v depresích, které stále pokračují. Nebo, jak bych to nazval.

Bojím se to komukoliv říci a nevím proč. Protože je to asi moc. Protože je to zbytečné a vadné?
Maikel šel ven běhat, podle mě je to šílené, ale myslím si, že si šel vyřídit i nějaké věci, které obvykle dělává. Jsem tu sám a stejně mu to nechci pak říci. 

Mám pocit, že umírám, opět. Ale  je to jiné, než předtím. Dříve jsem měl panické ataky a úzkost, nyní je to jiný pocit. Mám takový ten pocit skutečného umírání. Jako, že brzy zemřu a nechci, protože toho mám tolik před sebou, co bych chtěl stihnout.

Všechny ty věci tu jsou jen pro vytěsnění, všechno je tu jen o vytěsnění. Nebo já nevím, takhle to vnímám já. Proč lidé chtějí žít, i když zemřou? Já nevím.

K čemu mi to všechno je? K čemu?

Ta hrozná bolest je zpátky. Vrátilo se to.

Protože já mám strach ze smrti a nechci umřít.

Já...

Mám vlastně jen Maikela, který mě pochopí a skutečně přijme. Nikoho jiného nemám a nejhorší na tom všem je to, že on je psychopat, kterého já vůbec nezajímám. Jenže já potřebuji někoho asi.
Já nevím, co mám dělat, protože vím, že tímhle chováním bych každého odradil a právě proto nemůžu nic sdílet, s nikým. 

Nemám nikoho. Teda mám Maikela.

Nevím, co chci, chci umřít, ale zároveň je můj největší problém smrt.

Bojím se a nechci umřít.