Mělo to být dokonalé

 Jenže ani s Maikelem není život dokonalý, bohužel jsem si uvědomila, že život nikdy nebude dokonalý, protože smrt a neodolnost lidského těla bude existovat vždy. 
Nenávidím to a nechápu, jak s tím dokážou lidé normálně žít.
Nepatřím do tohohle světa a nejhorší na tom zase opět je to, že i když vidím kolem sebe ty "divné, jiné" lidi, já jsem proti nim jinde. Jsem zase úplně jiný a vlastně bych rád našel lidi, kteří mají určité věci stejně. Hledám, chytám se, zaměřuji se na svět a lidi kolem mě. Nejsem už tam uzavřená.

Jenže v tom všem nevidím smysl. Smrt tu je. Bojím se nicméně Maikel pro mě má restart.
Mám každý den úkoly a hlavně chce, abych se vrátila. Jak ironické. Jak se mohu vrátit?
Nevím jak.. Nevím, ale vždy cítím ten kousek sebe, to své pravé já, je tam a občas vyjde ven, jen nevím, jak ho tu udržet. Je mi to všechno líto. 
Sklouzávám k sebelítosti.

Nevím, co dál říci, ale nevím, jak se vrátit.